Měl jsem za sebou perný den a odpoledne mě čekalo důležité obchodní jednání. Potřeboval jsem si odpočinout, provětrat si unavenou hlavu. Proto jsem se místo do restaurace na oběd vydal bloumat ulicemi. Do začátku schůzky zbývaly ještě skoro dvě hodiny, měl jsem tedy dost času. Přistihl jsem se, že mířím do čtvrti, kam chodím jen zřídka. Kamenné dláždění odráželo mé kroky, všude kolem staré domy vyzařující poklid.

Nečekaně se z okna domu, kolem kterého jsem procházel, vyklonila žena a začala vyklepávat ubrus. Zadíval jsem se na ni, vlastně ani nevím proč, a začal si ji prohlížet. Byla poměrně mladá, trochu při těle. Zaujalo mě, že když se naklonila z okna, z hlubokého dekoltu se jí drala nápadná plná ňadra. Fascinovaně jsem se zahleděl. Jako bych čekal, kdy se ty bílé obliny osvobodí z těsného živůtku a začnou žít svým životem. Musel jsem tak stát dlouho, než mi došlo, že je nejvyšší čas odejít.

Vtom na mě ona neznámá kývla a já, jako přitahován magnetem, otevřel dveře a vydal se ozdobným schodištěm do domu. Ocitl jsem se mimo čas, mimo prostor, mimo své zásady. Nohy se mi bořily do hlubokého koberce. Přede mnou stála najednou kyprá žena z okna v průsvitném župánku. Bylo to nevyhnutelné. Řízen skrytými pudy jsem ji začal hladit, líbat a ona mé dotyky opětovala. Šimrala mě jakousi jemnou péřovou květinou. Jako smyslů zbavený jsem hladově objímal její tělo, dráždil ho jazykem a líbal ve všech zákoutích. Přiváděla mě k extázi. Milovali jsme se dlouze, vášnivě, nenasytně.

Vlastně jsme se vůbec neznali, ale cítil jsem, že kdybych se třeba zeptal na její jméno, kouzlo by se prolomilo a všechno tajemné by zmizelo. Když jsem konečně, beze slov jako předtím, opouštěl ten starý dům, necítil jsem se kupodivu provinile — snad jen udiveně. Usmíval jsem se na všechny kolem a ta důležitá schůzka, na kterou jsem přišel pozdě, dopadla výborně. Občas se nyní jen nečekaně zasním. Snad jen úsměv na tváři by mě mohl prozradit, že myslím na onu magickou chvíli, strávenou kdesi ve staré čtvrti s kyprou mladou ženou. Nikdy jsem po ní nepátral. Ulici, kde bydlí, se vyhýbám obloukem. Proč? Inu — má známá neznámá tak pro mě zůstává tajemnou bytostí a vzpomínka na požitek s ní příjemně vzrušuje.