Těch úderek tenkrát bylo: kulturní, pořádková, sběrová, osvětová a jánevímjaká ještě. My jsme byli jeden čtvrtek v květnu, v sedmapadesátém, ve vojenském prostoru úderkou sexuální. Stavěli jsme nějaké provozní budovy jako umyvárnu mužstva, umyvárnu vozidel, sklad zbraní, strážnici a jiné samé takové potřebné budovy.

Začalo to tím, že naše auta několikrát projížděla se stavebním materiálem zcela vymlácenou, opuštěnou vesnicí, kde jediný dům, který jakžtakž zasluhoval toto označení, používala vojenská lesní správa jako ubytovnu pro brigádnice pracující na zalesňování tanky vymýcených lesů. Při každém průjezdu, kdy byla děvčata (tak mezi osmnácti a pětadvaceti) >doma< , na sebe naše chrabrá vojska a dívky vzájemně pokřikovali větičky o různém stupni vtipnosti. Jednou zastavila naše vejtřaska a to proto, že velitelem vozu nebyl jako obyčejně důstojník, ale svobodník a to ještě takový správný sexuální loudil. Zapředl s dívkami hovor, jehož výsledkem bylo od třech z nich trochu lehkomyslné pozvání : možete doíst všetci a kedykolvek. Už zme tuna nevideli chlapca, ani nepamätáme, okrem dvoch starých horárov...

Od té doby, kdy se s námi rozdělil o důležité informace, jako že děvčat je dvacet dva (nás bylo dvacetpět), že jsou denně na ubytovně od čtyřech hodin a že správce odjíždí denně do pět kilometrů vzdálené vsi, kde bydlí, že ložnice jsou v prvním patře (druhé patro ubytovna stejně neměla), že dole se dveře nezamykají a že psovi stačí hodit slupku od salámu, jsme čekali jen na večer, kdy náš velitel odjede za svou nastávající do asi dvanáct kilometrů vzdálené obce.

Nečekali jsme zase až tak dlouho. Sbalil osobní terénní vůz a za chvíli za ním vlál v soumraku prapor prachu. Ani se nestačil usadit (ten prach) a už první nedočkavci lezli na korbu vejtřasky a ostatní se narychlo holili, takže za necelou půlhodinu jsme - s výjimkou Karla Devátého, řečeného >král< a Honzy Šuka, jehož chutě vůbec neodpovídaly jeho jménu, upalovali lesní cestou k Nevidům (nebo jak se ves jmenovala).

Děvčata, unavená celodenní prací v lese a otrávená nedostatkem jakékoli zábavy, už vesměs byla v postelích a některá dokonce spala. Potichoučku jsme vlezli do baráku, po schodech jak myši (však jsme také byli průzkumáci) a hopky hopky se rozběhli po ložnicích. Chvilku se ozýval kvikot překvapených dívek, pár slovenských slov ( i mezi námi byli kluci ze Slovenska), ale vše rychle utichalo, jen šepot a o třičtyři minuty později i první vzdechy rušily noční klid. Sláva Pátek se vrátil do auta. Nenašel volné děvče a tak si rozmrzele sedl za volant, zapálil si cigaretu a v duchu si nadával, že se holil zbytečně. Zatím se u jedné ložnice otevřely dveře a vešla třiadvacátá dívka, která byla jen kousek za domem v takové maličké budce. Lekla se, samozřejmě, ale rychle zjistila, o co jde a začala vykřikovat : A čo ja? Ja tiež chcem ! Jenže třiadvacátý otráveně hulil v kabině vejtřasky a dvaadvacet ostatních už mělo vesměs vystřílené nábojnice.

Pak se začal odvíjet řetěz příčinných souvislostí. Neuspokojená dívka rozsvítila, děvčata začala opět kvičet (asi jim vadilo světlo), kluci posbírali své svršky (někdy ani ne svoje - Ruda Kopeček si přinesl do našeho tábora trojku podprsenku zabalenou omylem do bundokošile, již si nestačil při překotném ústupu obléci), do auta a pryč. Dívka, která způsobila ten rozruch si zřejmě všimla čísla našeho auta. Druhý den přijel jakýsi kapitán z divize a všechny nás odvezl do krajského města k vojenskému prokurátorovi. Všech dvacet tři nás obžalovali ze znásilnění a nic nepomohlo Slávovi Pátkovi, že opakoval asi po dvacáté, že kouřil v autě. Pak nás odvezli zpátky na naše pracoviště v prostoru, do tábora. Karel - >král< - i Honza Šuk se nám nejdřív šklebili, potom ale moudře uznali, že je nás na ně dva nebezpečně moc a ztichli.

Je nabíledni, o čem byla celý ten i následující den řeč a že práce za moc nestála. Ani další den to nebylo lepší až do odpoledních hodin. Ve dvě hodiny přijeli dva plukovníci, z nichž jeden byl zástupce prokurátora. Držel k nám půlhodinovou řeč a nakonec oznámil, že děvčata se nepřipojila k žalobě té jediné, která zůstala mimo pozornost naší úderky a vzhledem k tomu, že žalující strana jako jediná nebyla >znásilněna< , odmítá vojenský prokurátor žalobu a stíhání zastavuje. Tak skončila práce naší úderky. Nevidům jsme se vyhýbali, přece jen to svědomí...

V práci >úderky< pokračoval jen Ruda Kopeček, který šel jednou v sobotu vrátit podprsenku její majitelce a zůstal pak u ní v Nevidech až do nedělního večera. I později, už z posádky, dojížděl na kole osmnáct kilometrů za tou dívkou jím >znásilněnou<. Júlia bola zamilovaná, či zalúbená, za čtvrt roku byla těhotná a za další měsíc paní Kopečková.

Když nám Rudínek oznámil tuto radostnou zvěst, uzavřel jsem existenci sexuální úderky vlastně já a to slovy : kdyby z toho nebylo nic, než to, že se ti dva poznali, tak už to i s tím průserem stálo za to.