Byla sobota, ale Lucka prodává v baru a tak víkendy nezná. Po obědě vyrazila do práce s tím, že se ještě zastaví u Zuzky, která dnes dělá inventuru ve svém obchůdku. Jako obvykle si nechala velkou rezervu, protože se se Zuzkou pokaždé zapovídá nejméně na hodinu.

Před pár dny jsem si to po ránu vykračoval po jedné z hlavních tříd v Praze-Dejvicích, když vtom můj pohled spočinul na botách. Nebyly nijak vyjímečné, takové bílé, na docela vysokém podpadku, trošku vyšší, než bývají lodičky, ale na polovinu prosince asi dost nízké.

Šel jsem si koupit sandály. Po ránu jsem moc nevnímal a probralo mě až následující: proti mně v podchodu šla asi třicetiletá ženská ve slabý bavlněný halence zjevně bez podprsenky. Hned jsem ho měl nataženýho jak blázen, začal jsem slintat a hlasitým šepotem utrousil: “Teda, ty máš ale kozy”. Vrhla na mě nepopsatelný pohled a šla dál. Chvíli jsem ten obchod hledal, čůráka plný gatě a myslel na tu sakra odvážnou babu…

Se spokojeným úsměvem odemkla Romana dveře bytu, který obývala společně s kamarádkou. Vběhla do pokoje a vyhazovala nohy do výšky jako kankánová tanečnice. Podívej, Evi, křičela, “mám nový kozačky!” Eva kritickým pohledem sjela Romaniny krátké, sloupovité nohy, které až po kolena vězely v červených semišových kozačkách. Vypadáš jak kocour v botách, “konstatovala nepříliš nadšeně. Romana přestala křepčit a uražena odešla do kuchyně udělat si kávu. “Kocour v botách, hm… . ještě dnes od tebe uslyším, milá Evičko, jak mi to sluší, “pomyslila si a mlsně se olízla… “Půjdeš večer někam’?” křikla Romana po večeři přes dveře koupelny. “Kdepak, vykoupu se a budu si číst, “ozval se Evin hlas, přehlušovaný mohutným šploucháním vody. Romana přistoupila těsně ke dveřím, za kterými bylo slyšet čvachtání, a celým svým rozpáleným tělem se přitiskla ke chladivému umakartu.