Tak, jako každý rok, jeli jsme i letos s manželkou a přáteli slavit “Čarodějnice”. Je nás poměrně hodně, takže si již tradičně pronajímáme celý bungalov na Slapech. Pijeme, tančíme, děláme velký oheň, ale žádné sexuální orgie to nebývají.

Bylo mně už sedmnáct a půl a pořád jsem byla panna. Ne že bych neměla kluky, ale s žádným to nebylo takové, abych mu dovolila všechno. A vypadalo to hrozivě, jelikož jsem byla už poslední z holek ze třídy, která ještě neměla tu základní sexuální zkušenost. Napadlo mě, že se k tomu musím přinutit sama něčím závažným.

Další rodičovské sdružení,kolikáté už sama nevím,učím pomalu třicet let. Sedím za katedrou, odpovídám na dotazy, radím a v duchu už jsem doma u televize.

Najednou přede mnou stojí mladý muž a předává mi obálku. “Paní učitelko,já Vás nyní nebudu zdržovat. Zastavím se na konci schůzky. “Přikývla jsem. Stává se častěji,že rodiče o něco žádají raději písemně. Faktem je, že ještě nikdy nebyla v obálce žádná finanční prémie. A musím přiznat, že mé oči si předávajícího ani pořádně neprohlédly. Schůzka pomalu končila, rodiče si prohlíželi práce svých nezvedenců a pomalu se rozcházeli. Otevřela jsem obálku a začínám číst… Paní učitelko, píše Vám Váš žák,se kterým jste se šestnácti roky vsadila,že mým největším úspěchem bude vyučení zedníkem či mechanizátorem. Vzpomínáte na školu Pavlíka Morozova a na Mirka Fialu, to jsem já.