Po střední škole jsem nastoupil na vojnu ve Východních Čechách, daleko od rodné Prahy. Byl to malý útvar protichemické obrany uprostřed polí. Jako bažant jsem nevěděl jak to chodí a tak jsem jen poslouchal, přestože mi některé věci přišly divné.

Byl jsem velitelem na vojenské škole. Na závěr školního roku se pořádal společenský večer. Nebavilo mě to, jelikož jsem netančil a ani dívky neuměly bavit. Znuděně jsem naslouchal, jak rodiče hovoří o svých mazáncích. Pak jsem cítil, že mě pozoruje nějaká dívka. Měl jsem zato, že se chce zeptat na svého kluka v zeleném.

Na vojně mi přišli na alergii. Byl jsem poslán do Vojenské nemocnice na vstupní vyšetření. Byla to skvělá záminka k odpočinku od vojenského bláznění.

U doktorky jsem dostal dotazník a začal ho vyplňovat. Po vyplnění jsem byl pozván do ordinace. Bylo mi nařízeno abych se svlékl a ihned jsem učinil. Svlékl jsem se jen do trenýrek. Když mě doktorka se sestřičkou uviděly, tak si mě chvilku prohlížely. To prohlížení na mě nečekaný účinek, čurák se mi postavil jako svíčka. Napnul mi trenýrky a já s tím nemohl vůbec nic dělat. S ženskými jsem zkušeností měl dostatek a tak jsem dělal jako by nic. Obě, doktorka i sestra, také dělaly jako by nic. “Lehněte si na lůžko.” Byla první slova doktorky od okamžiku, když jsem se svlékl. Ihned mě začala prohlížet. Přitom se mě ptala na obtíže a oči občas sklouzly na stan trenýrek. Výborně jsem se bavil jejími rozpaky a jak dělala, že nic nevidí. To pak byl tvrdší a tvrdší.

Tato povídka je zelená, liší se jen tím, že ji vyprávěl můj dočasný kamarád - záložák - po večerce vleže na kavalci.

Než jsem poznal Milenu, svou první ženu, povídal, neměl jsem u žen a dívek žádné velké štěstí. Chodíval jsem “na lov” na různé tancovačky, večírky, mejdánky a všude, kde se scházeli mladí lidé, samozřejmě také dívky mé krevní skupiny : alespoň trochu hezké, alespoň trochu chytré a alespoň trochu se o mne zajímající. Ta poslední podmínka není tak hořká, jak vypadá : jak vidíte nejsem zrovna Adonis, to o sobě vím a i tehdy jsem věděl. Věděl jsem také, že jsou i dívky, kterým nezáleží až tak na vzhledu a hledají i něco jiného, než přitažlivý kukuč.

Jednou, povídá Ruda, na vojně jsme chytli krásnou ulejvku: hráli jsme košíkovou za divizi, representovali jsme ji na okruhovém přeboru. Není důležité, v kterém městě, ani v kterém roce, jen to, že mi bylo skoro na chlup dvacet let. Dvacetiletý muž na vojně je pln nepřetržité touhy a v těchto letech ta touha nebývá ani moc adresná, je to prostě biologická touha po ženě, po jakékoli ženě…